Možná jsi právě narazil na citát, který chceš hrdě nosit na tričku. Nebo jen zjišťuješ, co vlastně znamená a proč vznikl. Při myšlenkách nad prvním tričkem jsem seděl s kamarády a smál se nad tvůrčími nápady všeho druhu, i o neúspěších, které nás nakonec spíš pobavily. A tak vlastně vzniklo první spojení smíchu a chyb, neboť obojí nás provází celým životem.
Pojďme si nejdříve citát rozebrat čistě jazykově. “Ridēre” je infinitivem (základním neurčitým tvarem) slovesa 2. konjugace, v naší větě tedy má funkci podmětu “smát se”. “Hūmānum” je adjektivum (přídavné jméno) středního rodu a v překladu znamená “lidské”. Slovo známe ve spoustě podobách i v češtině, od humánního chování až po humanisty, kteří nám právě též přinesli spoustu latinských citátů. “Est” je pak slovesem esse (v překladu být) v třetí osobě jednotného čísla, tj. “je”. Smát se je lidské, stejně tak jako chybovat, což nás přivádí k původnímu citátu.
Původní citát je často připisován Alexandrovi Pope, sv. Jeronýmovi, Cicerovi nebo Senecovi, a pak také Renému Goscinny v Asterixovi :-). Pojďme si v tom udělat ale pořádek, nejsnazší analýza bude seřadit si všechny na časovou osu a utřídit si podobu citátu. Nejstarší původ lze připsat Marcu Tulliovi Cicero, který se narodil na konci 2. století před naším letopočtem (zde pozor, konec druhého století je rok 106 před naším letopočtem). V jeho díle Filipiky z roku 43-44 v části XII kapitole 5 můžeme zaznamenat “Cuiusvis hominis est errare, nullius nisi insipientis in errore perseverare” což znamená v překladu “(věcí) jakéhokoliv člověka je chybovat, nikoho kromě hlupáka v chybě setrvávat.” V latině často pomocné rēs (věc) vypadávalo, tedy překlad se pak bez této znalosti zdá složitější, přesto je citát krásným tréninkem genitivu v obou větách. Poté až okolo poloviny prvního století našeho letopočtu Senecovi mladšímu je tento citát často připisován, přesto jeho přesné znění v dochovaných dílech nebylo nalezeno. Mnoho odkazů na internetu sice tuto informaci kopíruje dál, ale až ve čtvrtém století Sv. Augustin z Hippony v díle Sermones při svých kázáních pravil: “Humanum fuit errare, diabolicum est per animositatem in errore manere” . Což je de facto totožné, jen sloveso esse je v první části v minulém čase (perfektu). V druhé části pak je kladen důraz na vědomé opakování chyb, tedy že “ďábelské je skrz umíněnost v chybě setrvávat”. V podobné době Sv. Jeroným, který přiblížil lidem Bibli v podobě Vulgaty, též citát parafrázoval. Až na začátku 18. století v roce 1711 v Anglii Alexander Pope tento známý citát doplnil o duchovní rozměr a rozměr moci, kdy chybovat je lidské, ale odpouštět božské v citátu “Errare humanum est, ignoscere divinum. Tento citát se v různých podobách objevuje napříč dějinami, kdy nejčetnější nálezy pocházejí z antického Řecka a Říma, kolébky antické filozofie, která dala základy moderní etice.
V dnešní době bychom si tento citát v jeho obdobách měli opakovat častěji, instantní zábava a tlak na dokonalost, kterou nám často předkládají sociální sítě nás zbavuje schopnosti trpělivosti a toho, že úspěch není okamžitý. Každá chyba, kterou v životě uděláme, je učitelem, který nás má posouvat vpřed. Chceme-li dojít k spokojenosti, nikdy bychom se neměli nechat odradit chybami, které děláme, protože je to součást nás samotných a součást cesty životem.
A právě v tom se skrývá jeho nadčasovost. Vždy je lepší se vlastní chybě zasmát s nadhledem a poučit se z ní.
počet komentářů: 0